Pomalu vyhodnocuji svůj (nejen) běžecký rok a dívám se na aplikaci, která krásně ukazuje puntíkama dny, které jsem běžela, vizuálně to vypadá krásně. Kolik km letos naběhám, uvidíme 🙂
Tento obrázek je součást mé mentální přípravy na závod 12h na ovále, cíl uběhnout 110 km. Přiznávám, že na ovále jsem nikdy neběžela 12h ani 24h, ty jsem vždy běžela na 1km nebo 3km okruhu v terénu a to je rozdíl. Co to udělá s hlavou netuším :), ale musím to vyzkoušet. Zde odkaz 🙂
Děkuji, že vznikl film Identita, a také za možnost po dlouhé době opět vidět spoustu známých a aspoň si říct „ahoj“ a zeptat se, jak se máme atd. Je to jiný svět – ten grafický, ten pracovní, někdy jdoucí po povrchu, zatímco hloubku si chráníme v konverzaci (tak to cítím já…).
Bylo potřeba něco vyvážit, a proto opět sobotní běh v naprosté přítomnosti – v bahně a lehkém mrholení. Doběh do Řeže a objevení krásného nového graffiti na nádraží byla krásná „art“ třešnička na pomyslném dortíku sobotního běhu – s názvem „Rovnováha“.
(v ON botech mít bahno je hnus, ale stále na obláčkách, že …)
– rovnice čím více km uběhnu tím se cítím líp, Ale …
Poprvé jsem běžela Běchovice a musím je běžet i podruhé, protože jsem si nesplnila svůj čas. Cíl byl uběhnout (pro mě) neznámou 10 km trať za 45 minut. Problém je, že moc netrénuji na rychlost (přijmout slovo „trénink“ mi dělalo problém, protože já přece „jen“ běhám). Ponaučení tedy je, lépe se domluvit se supportem, aby na mě v kopečku (tzv. hrdlořezák) zařval „ať běžím“ a podobné výrazy. A samozřejmě také zapracovat na rychlosti, především na intervalech (ale já jsem více tzv. vytrvalec a mám v hlavě nastaveno, to, že musí běžet ještě třeba dalších 80km :), a Sorokin nejsem). Bohužel jsem v průběhu roku trochu zanedbávala regeneraci, a to se někde projevilo.
(čas: 00:47:00, čas čipovy: 00:46:54)
A ještě k Běchovicím – ano, bylo tam opravdu hodně lidí, ale pořád tam bylo víc běžců než tzv. „instantních běžců“. ( ale pořád lepší když se lidi nějak hýbou, že …)
Tak kam? Den, kdy jste vizuálně zahlceni prací, argumenty jsou vyčerpány a já potřebuji klid. Nejlépe i vizuální klid, ale chci vidět Lustr Festival. A když už budu v Holešovické tržnici, tak chci vidět i Trafo Galerii, že! Samozřejmě chci si taky zaběhat, a to nejvíc (ale po nemoci se musím šetřit, což moc neumím, ale učím se).
Takže jaký byl Lustr? Asi takto: nebylo tam nic, co by mě nadchlo. Barvičky fajn, risotisk všude, ale nic sakra nového. Chtělo by to nějakou větší interakci s technologií, nějaký pokrok. Spoléhala jsem tedy na Trafo Galerii, a tam jsem byla spokojená. Vizuálně i obsahově – krása.
Další část toho, že chci všechno, byl běh. Běh mě uklidňuje, vrací mě do přítomnosti a dává mi nadhled. Ano, ano. Velká přítomnost v podobě deště a samomluva: „To sis to teda naplánovala, že! Když je největší chcanec (myšleno déšť), tak běžíš. To chceš být zase nemocná?“ Ale to je ta svoboda – že i přes to všechno si jdu běžet. No jo, tak prší, ale byla jsem šťastná.
(Poznámka: Nevím, zda vám tyto články mají něco přinést, a nějak je mi to jedno. Nemám žádnou definovanou pózu, jsem upřímná a seru na statusy. Nemusíte si číst nic z toho, co tady píšu, že 🙂 )
