Třetí průzkum byl původně plánovaný až do Písku, ale nepodařilo se mi urvat víc času od práce a část této trasy byla navíc hodně o asfaltu. Průzkum vedl z Českých Budějovic do Týna nad Vltavou, cca 32 km. Ráno vstávat ve 4.30, jít na vlak a pak rozumně doběhnout do Týna a vrátit se zpět do Prahy.
Přiznám se, že si běh více užiji o víkendu (klienti mají naštěstí také víkend), ale i zkouška běhu během týdne byla fajn. Krásné vytržení z konceptu pracovního dne. Zhodnocení průzkumu III? Byl krásný. Louka plná kopretin, nádhera.
Co jediné neustále ladím, je běžecký batoh. Je vždy těžký, i když se snažím brát s sebou minimum věcí. Nejtěžší je voda a taky ten detail, že někdy vlastně nevím, kde skončím. A to je můj problém.
Z nejjižnějšího bodu Česka až na ten nejsevernější.
Proč? Protože mi to vnitřně dává smysl. Každý průzkum trasy, který teď dělám, mě v tom jen utvrzuje.
Možná ten jediný a nejdůležitější důvod, proč jsem se rozhodla přeběhnout ČR, je ten, že chci a že můžu. Nic jiného.
Ano, běžím sama. Je náročné to naplánovat – práce, syn a také doprava. Nikdy není nic stoprocentní, a tak by bylo složité plánovat ještě dalšího spoluběžce. Budu ale ráda, když se někdo přidá alespoň na pár kilometrů.
Tato cesta není žádný výkon ani pokus o rekord. Není o překonávání ostatních ani o číslech. Je o tom, že někdy stačí jen být. Běžet. Nebo na chvíli jít. Vnímat prostor, přírodu, lidi, cesty i celou krajinu. Pokaždé, když dokončím jeden průzkum trasy, řeknu si: „Skvělé, jsi zase o kousek blíž sobě.“
Možná právě o tom tenhle přeběh je.
První průzkumZDE (Vyšší Brod (doběhnutí na – nejjižnější bod ČR, zpět přes Brod do Českého Krumlova)
Druhý průzkumZDE (Český Krumlov – České Budějovice)
(plán) Třetí průzkum ( České Budějovice – Týn nad Vltavou – Písek a nebo ještě dál ) (69 km)
(plán) Čtvrtý průzkum ( Písek (asi) – Černošice – Praha (Vokovice) (133 km)
(plán) Pátý průzkum (Praha-Vokovice – Nejsevernější bod ČR (nejdelší část 167 km )
Současné výběhy nejsou samotným přeběhem. Jsou to průzkumy trasy nanečisto. Poznávám krajinu, ověřuji si jednotlivé úseky a skládám si celou cestu postupně dohromady. Až se naskytne několik dní volna v kuse, pravděpodobně čtyři, vyrazím na skutečný přeběh a spojím všechny tyto části do jedné souvislé cesty z nejjižnějšího bodu Česka až na ten nejsevernější.
Celá cesta z nejjižnějšího bodu na nejsevernější bod ČR je dlouhá cca 444 km +- nějaké km. Může to být kratší, ale odbočka je do Týna nad Vltavou.
Tak kam? Den, kdy jste vizuálně zahlceni prací, argumenty jsou vyčerpány a já potřebuji klid. Nejlépe i vizuální klid, ale chci vidět Lustr Festival. A když už budu v Holešovické tržnici, tak chci vidět i Trafo Galerii, že! Samozřejmě chci si taky zaběhat, a to nejvíc (ale po nemoci se musím šetřit, což moc neumím, ale učím se).
Takže jaký byl Lustr? Asi takto: nebylo tam nic, co by mě nadchlo. Barvičky fajn, risotisk všude, ale nic sakra nového. Chtělo by to nějakou větší interakci s technologií, nějaký pokrok. Spoléhala jsem tedy na Trafo Galerii, a tam jsem byla spokojená. Vizuálně i obsahově – krása.
Další část toho, že chci všechno, byl běh. Běh mě uklidňuje, vrací mě do přítomnosti a dává mi nadhled. Ano, ano. Velká přítomnost v podobě deště a samomluva: „To sis to teda naplánovala, že! Když je největší chcanec (myšleno déšť), tak běžíš. To chceš být zase nemocná?“ Ale to je ta svoboda – že i přes to všechno si jdu běžet. No jo, tak prší, ale byla jsem šťastná.
(Poznámka: Nevím, zda vám tyto články mají něco přinést, a nějak je mi to jedno. Nemám žádnou definovanou pózu, jsem upřímná a seru na statusy. Nemusíte si číst nic z toho, co tady píšu, že 🙂 )
