V.M.: Kdo je Pavel Kacerle?

P.K.: Snílek

V.M.: A profesně?

P.K.: Lighting Technical Director se specializací na rendering a nastavení scény, připravuji světla.

Na začátku je koncept, poté přijdou na řadu lidi, kteří modelují scénu, dále oddělení, které scénu postaví, pak texturáři a na konci tohoto řetězce jsem já. Vezmu data ze všech těch oddělení a připravím scénu narender.

V.M.: Co tě na tvé práci baví? Proč to vlastně děláš?

P.K.: Mě baví ty lidi se kterýma pracuji, ten kreativní mix. Jednoduše celé to spektrum lidí v týmu.

Bohužel v Čechách nic takového neumíme, je tu omezení finanční a chybí taky určitá pestrost lidí, kteří by kreativně využili různé technologie. V zahraničí se můžeme víc vyřádit. A každý dnes může vycestovat.

V.M: Kam se chceš posouvat dál?

P.K.: Posledních 5 let jsem měl sen pracovat v Lucasfilmu, což se mě nedávno splnilo, rok jsem strávil v Singapuru.

A teď chci uspět s vlastním projektem na trhu v zahraničí, to je můj cíl. Je mě 26 let, mám ideální věk na to zkusit něco šílenějšího.

V.M.: Takže ve 30 budeš dělat co?

P.K.: Já se spíše dívám co bude zítra než ve 30ti!

V.M.: Lze srovnat přístup práce tady v Čechách a v cizině?

P.K.: Největší rozdíl vidím v tom, že v zahraničí si lidé více váží toho, že mohou pracovat na podobně velkých projektech. Třeba v Londýně jsem víc než s angličanama dělal s brazilcema, němcema. Nasazení je mnohem větší venku, než tady v Čechách.

V.M.: Je otázka kterou ti v rozhovorech nepokládají?

P.K.: Když se mě v rozhovorech ptají, soustředí se na to, v jakých jsem byl nesnázích, že jsem se vypracoval ze sklepa do Hollywoodu, ale neptají se na to kdo mě pomohl. Byli to především rodiče a kamarádi.

V.M.: To je obdivuhodné. Kdo ti poskytl první investici?

P.K.: Právě kamarád, David Hasler, známe se od základní školy. Vymysleli jsme spolu hodně projektů a ano je to člověk, který mě hodně pomohl a bez něj bych tady asi neseděl, takže díky!

V.M.: Kam budou podle tebe vizuální efekty směřovat?

P.K.: Velký trend je díky počítačům dělat vše digitálně. Ale ti nejlepší, jako J.J. Abrams, nebo Christophera Nolana vytvářejí a staví reálné světy. Filmaři se stále víc vrací ke kořenům.

V.M.: Je nějaký návod jak začít?

P.K.: Každý má jiný příběh, ale většinou je to sled událostí a hodně štěstí k tomu. Klíčové je nepřestávat pracovat, pracovat pořád, dřít a dřít. O filmu se říká že 98% je o práci a 2% o talentu. Lidi se často odvolávají na talent, ale podle mě je to především o tom na sobě pracovat.

V.M.: Máš nějaké vzory?

P.K.: Já jsem měl vzory a nebyli to žádné celebrity. V době kdy jsem začínal, tak už jsem věděl o dvou češích, kteří v té době pracovali v Lucasfilmu (Petr Rohr, Patrik Marek, Jakub Krompolc).

V.M.: Kde jsi se učil?

P.K.: Odjel jsem studovat filmovou akademii do New Yorku. a byla to zároveň škola života, najednou jsem se ocitnul sám ve velikým městě, tam můj příběh začal.

V.M.:  Máš nějaký koníček?

P.K.: Koníčkem se mě stalo cestování, rád poznávám nové lidi.

V.M.: V čem spatřuješ smysl své práce?

P.K.: S přibývajícím věkem toho smyslu ubývá. Někdy jde člověk nahoru někdy dolů, někdy do levá a někdy do pravá.

V.M.: Co tě motivuje jít dál?

P.K.: Já se nemůžu zastavit a v tom to je, musím být pořád v pohybu. Nejsem workoholik, ale určitě se chci ráno budit s vědomím, že mě čeká nějaký projekt.

V.M.: Díky za rozhovor.

redakčně upravil Vladimír Řehák

foto zdroj web Pavel Kacerle

• Share Post
• Twitter
• Facebook
• Google +1
• Email